„Jé, tenhle máme doma taky.“ S touto větou musí počítat každý, kdo si doma rozvěsil sériově vyráběné obrazy či plakáty. Jejich nabídka je v hobbymarketech a na internetu nepřeberná, většina lidí si vybírá podobné motivy: květiny, abstraktní motivy, černobílé fotografie.
Jsou poměrně levné, na pohled efektní, a když nás přestanou bavit, prostě je vyhodíme a pořídíme jiné. Doba, kdy v domácnostech visely olejomalby, které se děily z generace na generaci, je pryč.
„Přece si do moderního interiéru nedáme obraz andělíčků ve zlaceném rámu, který měla v ložnici prababička“, říkají mnozí. Ale proč ne? Proč neobejít několik ýstav či aukcí, antikvariátů, který v žádném bytě neuvidíme? Není třeba mít volné stovky tisíc korun a slídit na honosných dražbách, na kterých létají jména Filla, Toyen či Schikaneder. Stačí projít pár vetešnictví, prohledat sklep, nebo půdu příbuzným, poradit se s odborníky, trochu přemýšlet.
Spousta lidí často říkají, že by sami nikdy neměli odvahu s takovými kombinacemi experimentovat, ale většina, co se pro starožitnost rozhodli – nelitují.
Ke starožitnostem má každý jiný vztah
Sladit historii a současnost je obtížbé, ale výsledkem bývají jedinečné interiéry. Je však třeba ujasnit, jaký vztah k historickým věcem vlastně máme.
Zde je několik typů:
- obaťte se na mladé výtvarníky, můžete pořídit originální obraz za několik tisíc
- moderní obraz dejte do starého rámu.
- trendem je kombinovat starý nábytek s moderními prvky.
- potáhněte např. historickou čalouněnou židli se zlacenými okraji látkou s moderními vzory, klidně třeba látkou s pruhy, kárem nebo pop-artovým motivem.
- další fintou je pověsit na zeď starý rám obrazu – jen tak, bez obrazu.
- stejně může interiéru dodat punc jedinečnosti kolekce originálních fotografií či grafik, jedna jediná socha nebo třeba starý perský koberec.
